Rumunsko pro nás není tradiční dovolenkovou destinací, kam bychom jezdili k moři. Pořád značně převládají předsudky o tom, jaká tato země je. Otázka je, jestli to je škoda nebo ne. Místům, která jsou moc oblíbená to vyloženě škodí.
po 5 letech jsem konečně pořádně u moře, takže si to náležitě užívám. Moc mi to chybělo
jelikož je to tady tak trochu hippie, tak není nouze o otázky typu: máš oheň, papírky, trávu?
chtěla jsem ušetřit na ubytování, takže jsem si ve výsledku musela uklidit a modlila jsem se, aby tady nebyly blechy nebo štěnice... na druhou stranu jsem měla celý týden pokoj s koupelnou jenom pro sebe
je to zvláštní, ale tady mám mnohem víc prostoru na přemýšlení než v horách... tam jsem, totiž musela řešit: trasu, vodu, jídlo, kde složím hlavu
Bylo zvláštní pozorovat, jak se to tady pomalu uklízí. Zavíraly obchody, bary, uklízely se lehátka a slunečníky. Na druhou stranu bych tady nechtěla být v plné sezoně, kdy je tady prý hlava na hlavě.
Další moje poprvé... takhle navlečená jsem na pláži ještě nebyla. Hold se na víkend krapet ochladilo.
No more free hugs! To pro mě jako pro dotykový typ člověka úplně není. Stejně jako spoustu dalších covid opatření.
Tyhle krásky jsem na pláži fakt nečekala. Tedy vůbec jsem netušila, že by je něco jako slaná voda mohla přitahovat.
Tenhle název fast foodu krásně vystihuje místní kuchyni. Je tu hodně masa, smaženýho a prakticky žádná zelenina.
V obchodech u pláže se dá koupit akorát opalovací krém, sušenky, chipsy a chlast.
Zelenina a ovoce nikde. A nemyslím si, že by to bylo tím, že už se to tu zavírá...
Zřejmě, jelikož je to tady hippie, tak se tu volně stanuje na pláži a nikdo to neřeší. Stejně jako odpadky, ale ty tu neřeší prakticky nikdo a jsou všude.
Dost často tam byly docela vlny. A já jsem si je užívala tak, že jsem ve vodě dostávala záchvaty smíchu. Prostě z čiré radosti. O to větší bylo moje překvapení, když jsem dostala zpucuňk od místní "pobřežní hlídky". Prý co jsem tam dělala a že jsem absolutně šílená. Neuměli anglicky, ale gestikulace byla velmi výmluvná, takže nešlo nepochopit.
Pak jsem se náhodou dozvěděla, že umět plavat není u Rumunů úplně běžná dovednost. A hned mi bylo jasný, proč se většina z nich placatila na břehu.
Kasino v Constanta
Je tu hodně kostelů, místní jsou velmi věřící a moc církve je ještě větší. Na hostelu jsem potkala ortodoxního křesťana a po hodině diskuze s ním jsem byla totálně vyčerpaná. Energeticky. I když to neříkal přímo, tak jsem cítila obrovský tlak. Tlak na to, že existuje jedna jediná pravda Pravda. Samozřejmě ta jeho. Tlak mě o té jeho pravdě přesvědčit. Tlak na to, že na své cestě hledám Boha a až ho najdu, tak přece nebudu potřebovat cestovat...
Ano, i to je součástí mé cesty (ale zdaleka ne všechno ). Spojení se s něčím větším než jsem já sama. K tomu, ale přece nepotřebuji církev nebo někoho, kdo by mi zprostředkovával spojení s Bohem a říkal mi, jakým způsobem mám žít.
Že já jsem radši nešla na to rande s tím pomrkávajícím číšníkem, co vypadal jako Colin Farrell, když mu bylo třicet.
Beach waves - učím se přijímat taková jaká jsem a neřešit, jak vypadám. Neřešit, že s tím třeba nejsem úplně spokojená a dokonce to i zveřejnit.