... do tance. Mám teď velmi zajímavé období. Plním si totiž svoje sny, kdy některé z nich už mám velmi, velmi dlouho.
Přemýšlela jsem, kde se vzala moje touha po tanci. A to především párovém. Proč mě to tolik fascinuje a přitahuje. A částečně jsem na to přišla. Od dětství je můj absolutně nejoblíbenější film Hříšný tanec. Už ani nevím, kolikrát jsem ho viděla. Je velmi zvláštní, že i přes změny, které se s člověkem postupně dějí, se mi stále líbí. Dokonce více než to.
Nějakým způsobem jsem prakticky vždycky tančila. Ať už na základní umělecké škole, kde jsme se učili prvky baletu a dejme tomu obecné taneční průpravy nebo poté orientální tanec a intuitivní tanec.
Až relativně nedávno jsem zjistila, že tanec dělá mému tělu velmi dobře. Rozhýbává stagnaci, ke které mám sklony. A taky velmi dobře vypadá, že?
Hýbat se sama mi nedělá problém, dokonce jsem byla zvyklá i vystupovat. Ale tančit v páru, jít do kontaktu s dalším člověkem? To už je úplně jiná písnička.
To bylo úplně mimo moji komfortní zónu, vždycky jsem vytuhla a nebyla jsem schopná se jakkoliv uvolnit, byl to pro mě hrozný stres.
Jelikož toužím po uvolnění, plynutí a odevzdání se, tak párový tanec mi přijde jako skvělý trénink. A pro tento svůj trénink jsem si vybrala brazilský tanec zouk. Učím se ho třičtvrtě roku a miluji ho čím dál tím víc. Přináší mi do života spoustu živosti. Prakticky z každé lekce odcházím nadšená a říkám si, že byla fakt krátká.
Zní to krásně a jednoduše, že?
Pravda je taková, že nebylo a taky dost často není. Před první lekcí jsem myslela, že se pozvracím. Musela jsem si k sobě, do svého osobního prostoru, pustit cizího člověka. Cítit, co po mně chce, na určité úrovni se s ním propojit a zároveň u toho cítit sama sebe, a ještě u toho být uvolněná. Než jsem alespoň trošku povolila a uvolnila se, tak mi to nějakou dobu zabralo.
Kapitolou sama o sobě je tančírna. Odhodlávala jsem se tam jít asi třikrát a vždycky jsem z toho vycouvala. Zatím jsem se ji odvážila navštívit dvakrát a bylo to pro mě peklo. Připadala jsem si jako dřevo, absolutně nepřitažlivě a že Bejby v tom koutě sedět rozhodně zůstane, protože ji nikdo nebude chtít.
Ukázkově mi to aktivuje všechny moje traumata z tanečních, kdy jsem zůstávala na ocet, protože se mnou nikdo nechtěl tančit a když jo, tak jsme do sebe neustále naráželi, šlapali jsme si na nohy a obecně to byl vrchol trapnosti. Dokonce se na mě vykašlal i můj taneční partner na prodlouženou. Prostě nepřišel.
Má to happy end?
Pro mě ano. Částečně jsem překonala svůj strach, dovolila jsem si se učit něco, po čem jsem velmi dlouho toužila.
Protože jeden z nejlepších pocitů, které znám je ten, když pluji po tanečním parketu s partnerem, který umí vést a já se vést nechám. To si pak připadám jako královna, která takto může protančit celou noc.
A co vy? Kdy jste si naposledy dovolili splnit svůj sen, po kterém jste dlouho toužili?
Comments