Měl to být krásný romantický víkend. V lůně přírody, kde to naprosto miluji, kde je kus mě samotné. I sluníčko krásně spolupracovalo, takže všechno vypadalo, že bude tak, jak má být. Až na to, že mi chyběla ta hlavní ingredience romantického víkendu...spolupracující muž.
Přiznám se, že mi trvalo opravdu dlouho, než mi došlo, o co tu přesně jde. Proč jsem nasraná, proč mě můj muž sere a proč bych bývala byla radši, kdybych jela sama.
Partner se zabýval tím, co bude dělat bez počítače, telefonu, že je potřeba něco dělat (to jsou ti notoričtí workoholici) a nakonec si našel práci v podobě sekání dřeva. Zároveň si na tom krásně pohonil Ego, aby bylo vidět, jaký je borec a co všechno zvládá.
Můj muž nebyl v přítomnosti, nevnímal krásnou přírodu, nádherný podzimní čas a hlavně nevnímal mě.
A já?
Já jsem byla sama, nasraná a velmi příjemná už od pohledu. V ten moment jsem nebyla schopná vidět, co se děje a ani to zastavit. Komunikovat. Mně samotné nedošlo, proč jsem naštvaná, co by mi pomohlo, aby mi bylo líp. A přišla jsem to, až když víkend byl pryč...
A co z toho plyne?
Že i když je to tisíckrát opakovaná fráze, tak tady a teď je důležité. Bez bytí v přítomnosti nevnímáme okolí, nevnímáme sami sebe a život nám teče mezi prsty a ani nevíme jak. Proto vás zvu k zastavení v přítomnosti díky vědomému doteku.