Jak se v průběhu cesty ukázalo, tak tohle byl můj poslední výlet do hor. Bylo to krásný a vždycky ve slabé chvilce jsem si přehodnocovala proč vlastně jsem tam, kde jsem. Proč to dělám. Jaká je motivace se kterou to dělám. Že nepotřebuji překračovat svoje fyzické hranice, že o tom tento můj výlet není.
počasí jako ze žurnálu, zase
v okolí Brasova je prý velká koncentrace oprsklých medvědů, tak pokračuji v procvičování své zablokované krční čakry pokřikem MEDVÍDKU MÉĎÓÓÓÓ (za což děkuji Ivan Hunty )
jsem líná a velmi pohodlná, takže když mám možnost ušetřit si 1 000 výškových metrů, tak neváhám a vytahuji lei na lanovku
v průběhu cesty jsem dostala pár "rad", jak je nebezpečný tady být sama, jak tu jsou medvědi, vlci a kdoví co ještě... ano, já vím... ale ze všeho nejvíc mě dostaly tyhle rady od pána, který se vydal v sandálech do míst, kde jsem se slaňovala buď po řetězech nebo větvích borovic. Ty jeho boty mi přišly rozhodně nebezpečnější než medvěd
původně jsem chtěla pokračovat dál, ale zjišťuji, že už nějak nemám morálku na to lézt z 800m do 2200m, jsem unavená, začínám cítit kotníky, takže přišel čas vyvalit svůj pekáč buchet na pláži
Hrad Peles. Pár metrů je vedle tohoto hradu zámeček Pelișor, kde zámecká paní, královna Marie, byla ženou dle mého vkusu. Spisovatelka, zajímala se o okultismus a mnoho dalších věcí. Hádám, že v tomto ohledu měla štěstí, protože kdyby nebyla královnou, tak by tehdejší společnost její výstřednosti zřejmě netolerovala.
Každá správná tůra musí začít Fagarasi (pro ty, co neví, tak Fagaras je zřejmě nejnavštěvovanější pohoří pro hikery).
Babele - na několika místech jsou takové kamenné "hřiby" v různých velikostech.
Koukám, že na této fotce se mi to docela povedlo se světlem.
A to samé tady.
Jednoznačně moje nejhezčí spaní. Sice jsem nebyla tak schovaná, jak to mám ráda, ale ten výhled za to stál.
Výhled kousek od mého nocležení. A také výborný program pro vaření večeře a pochutnání si na ní.
Zase nějaké ty kopce.
Bucsoiu 2 493 m - ten den jsem poněkud podcenilo sluníčko, takže jsem se hezky připálila, i když už jsem měla hodně slušný základ.
Já teda nechápu, jak je možný, že ty sestupy na těch fotkách vypadají, tak nevinně. Ten sestup fakt nebyl příjemný, to jsem ale netušila, že mě čeká ještě mnohem "lepší" úsek.
Není nadto, když člověk nastoupá, šeplhá a zase nastoupá to, co předtím tak pracně slezl. A to všechno jenom proto, aby se dostal na vedlejší kopec. Přes údolí. Jak jinak.
Ještěže jsou ty hory, tak krásný.
A člověk sem tam potká němou tvář.
Nádherný mlžný východ slunce.
Ten bílý pruh nad slovem ovce jsou překvapivě ovce. Nepřestávalo mě fascinovat, že se valily jako moře, jako jedna obrovská sekačka na trávu.
Spát v takovým kempu jsem si prostě nemohla nechat ujít. Od dětství totiž miluji upíry a fakt netuším proč.
Bran Castle - věděla jsem, že bude malej, ale je fakt malej. A není vůbec tajemnej, stejně jako celá Transylvánie, teda aspoň pro mě ne. A překvapivě nemá nic společného s Vladem Draculou.
Brasov - jsem žena, která každý den nosí šaty, takže abych to poslední měsíc v tom hnusným outdoorovým oblečení vydržela, tak jsem si musela koupit aspoň růžový spodní prádlo. A když jsem vyrazila na nákup plavek, tak že si koupím jedny nebo dvoje šaty, abych se zase cítila jako člověk. Jenže jsem se krapet utrhla z řetězu a těch šatů jsem si koupila pět.