Nic není neměnné a já jsem velmi vděčná za to, že i můj vztah k mužům se posouvá.
Za poslední týdny a měsíce můj vztah k mužům prošel zajímavými vývojovými fázemi. Z mého obrovského vzteku na ně a pocitu, že jsou všichni kreténi jsem se pomalu dostala do stádia, kde jsem uznala, že:
"I muž je přece člověk."
Bylo to jako kdybych najednou začala vidět a uznávat určitou rovinu bytí, která souvisí s muži.
V tomto období jsem jela na jeden ze svých kurzů (jop, pracovalo se tam jak jinak než se sexuální energií, to je prostě moje láska) a pořadatelka na mě při registraci vybalila, jestli nechci být na pokoji s mužem, že bychom tam měli víc místa a bylo to takové víc v pohodě. No, pro mě to v ten moment v pohodě rozhodně nebylo. V duchu jsem si zanadávala, nadechla, vydechla a řekla si: "Vesmíre, jak ty chceš". Ujistila jsem se, že dotyčný muž se v noci nechová jako stádo nosorožců a pořadatelce jsem odkývala změnu spacího pořádku.
Tímto jsem odstartovala svůj týdenní proces. Proces při kterém jsem se vyrovnávala s pohledy, zájmem a touhou dotyčného muže. A místo toho, abych se cítila polichocená, tak jsem měla pocit, že jsem pod obrovským tlakem. Tlakem, že bych měla něco dělat, že bych to měla mít a cítit to stejně jako ten muž a jeho zájem opětovat.
Přistihla jsem se při tom, že se mu vyhýbám. Dělám věci, které normálně nedělám a naopak nedělám něco, co je pro mě naprosto a zcela přirozené. Takže jsem to začala narovnávat. Což vypadalo třeba takhle: "Je mi jedno, že na mě zíráš nebo tě to dokonce vzrušuje, ale já po tom pokoji budu chodit nahá, protože je to prostě SVOBODA."
Musím tomu muži připsat obrovský kredit za to, jak se k celé situaci postavil a jak ji komunikoval. Jsme v kontaktu a i jsme se párkrát viděli.
Já jsem si uvědomila, že tlak, který jsem tam měla a který jsem z velké části vyvíjela já sama na sebe zmizel. Nyní se s ním cítím velmi mile a příjemně.
Do toho se mi začala dít ještě jedna velmi zajímavá věc. Občas se mi zdají sny s muži nebo jsem se začala reálně setkávat s muži, kteří se mně v životě více dotkli. Buď se mi fakt hodně líbili, byla jsem do nich platonicky zamilovaná nebo jsme spolu opravdu něco měli.
Zdál se mi třeba sen ve kterém jsem na základní škole. I když své školní lásce (samozřejmě největší fešák z celé z třídy) vyloženě lásku nevyznala, tak jsem mu to aspoň napsala v dopise, který jsem mu dala. Myslím, že na to nereagoval, ale to mi bylo jedno, pro mě bylo důležitý, že jsem to "řekla". Letos by snad měl být slučák ze základy asi tak po 10letech, takže jsem zvědavá, jestli se opravdu dostanu k tomu, abych mu to řekla.
Pak jsem se po 2,5 letech viděla s mužem, který mi doslova a do písmene zlomil srdce. A za to mu děkuju, teda ne za to zlomení, ale za to, že bylo co zlomit. Náš nevztah skončil tak, že jme se vlastně o tom nikdy nebavili, co se tam stalo, jak to kdo viděl a co to pro každého z nás znamenalo. Teď jsme to určitým způsobem dokončili a uzavřeli.
Vraťme se ale zpátky ke školním láskám. Tentokrát ze střední. To se vám tak najednou ozve bývalý spolužák, že má problém se zády a že by s tím potřeboval pomoci. Kromě samotné masáže jsme se dostali i k velmi nečekaně dlouhému a hlubokému rozhovoru na různá témata. A jedno z těch témat byly určité věci, které se mezi námi staly, jak to kdo z nás vnímal a já jsem mu po letech přiznala, že jsem byla do něj zamilovaná. A i tak to pro mě nebylo úplně jednoduchý se přiznat.
Všechny moje setkání s muži za poslední dobu mě překvapily jednou věcí. Byly velmi milé a příjemné. Najednou cítím, jak mě takováto hluboká setkání s muži nesmírně vyživují a laskají moji duši na místech o kterých jsem netušila, že jsou.
Jak po sobě tento článek čtu, tak vidím, že mě tyto prožitky vedou k jedné věci. Být autentická, upřímná a naprosto a zcela otevřená.
Otevřít se a ukázat se světu taková, jaká jsem.
Bez strachu, že se mi někdo vysměje nebo mě odmítne.
Bez strachu, že nejsem dost dobrá.
Bez strachu, že mi někdo ublíží.
A hlavně se nebát si říct o to, co v životě chci... koho ve svém životě chci.